CO JE PŘÍČINOU ONEMOCNĚNÍ?
Charakteristickým projevem infekce IBR je zánět horních cest dýchacích. Původcem onemocnění je bovinní herpesvirus typu 1 (BHV-1). Pokud se skot tímto infekčním respiračním onemocněním nakazí, stává se přenašečem viru.
JAK SE ONEMOCNĚNÍ ŠÍŘÍ?
Nákaza probíhá po vdechnutí patogenů a má-li se začít rychle šířit, musí být zvířata ve vzájemnému kontaktu. Pokud jsou zvířata vystavena stresu, dojde k reaktivaci viru a jeho opětovnému vylučování, což vede k infekci dalších zvířat ve stádu.
U skotu, který se zotaví z počáteční nákazy, se může rozvinout latentní infekce. V této fázi sice skot nevykazuje klinické příznaky, onemocnění však může v podmínkách zvýšeného stresu opětovně propuknout.
Předpokládá se, že téměř u všech zvířat nakažených IBR dochází k latentní infekci, přičemž virus často zůstává dlouhou dobu ve stavu vegetativního klidu. Pokud jsou zvířata ve stresu, může dojít k reaktivaci viru a jeho opětovnému vylučování.
Virus se může přenášet na naivní a nechráněný skot přímým kontaktem, vzduchem nebo prostřednictvím kontaminovaných materiálů a pomůcek. Jelikož se onemocnění velmi snadno šíří, je pro minimalizaci rizika jeho vzplanutí naprosto nezbytné dodržovat opatření biosekurity a zvířata vakcinovat.
IBR – rizikové faktory:
- zařazování nových zvířat do chovu,
- nazální kontakt infikovaných a neinfikovaných zvířat,
- osoby a vybavení,
- semeno a embrya,
- vystavení latentních přenašečů stresovým faktorům, jako jsou přesuny, změna ustájení nebo například porod.
JAKÉ JSOU KLINICKÉ PŘÍZNAKY ONEMOCNĚNÍ?
Primární klinické příznaky infekce IBR zahrnují respirační symptomy, které je možné v mírnějších případech zaměnit za příznaky vyvolané jiným původcem pneumonie u skotu. V takových případech mohou být jedinými viditelnými příznaky konjunktivitida, příležitostný kašel a snížená produkce mléka. Některé kmeny viru nicméně vyvolávají závažné onemocnění.
Klinické příznaky se obecně poprvé projevují dva až tři týdny po transportu, prodeji, změně ustájení nebo jiných stresových událostech, jako je porod. Během vzplanutí infekce IBR může morbidita dosahovat až 100 %, mortalita však nepřekračuje 2 %. Nejtěžší příznaky jsou často pozorovány u prvních dvou či tří zvířat, která se nakazí.
Postižený skot ztrácí chuť k příjmu krmiva a může mít vysokou horečku (41–42 °C), doprovázenou hnisavým výtokem z očí a nosu. Klinické příznaky IBR se liší a těžce postižená zvířata mohou vykazovat známky těžké deprese, obtížně a pomalu vstávají a stojí se skloněnou hlavou.
V důsledku konjkunktivitidy mohou mít zvířata zduřelá oční víčka a v těžkých případech vředy v nazální oblasti. Léze v dutině ústní se nevyskytují, může však dojít k nadměrnému slinění v důsledku zpomalení až zastavení motoriky bachoru.
U postiženého skotu často pozorujeme nechutenství, hubnutí a pokles produkce mléka, někdy velmi intenzivní. Úhyny jsou vzácné a většinou jsou důsledkem těžkého poškození, nekrózy a sekundární bakteriální infekce trachey se souběžnou inhalační pneumonií.
Původce IBR, virus BHV-1, také vyvolává infekční pustulární vulvovaginitidu u krav a infekční balanopostitidu u býků. Genitální infekce mohou způsobit aborty a deformace plodů.
IBR je v celosvětovém měřítku nejvýznamnější příčinou abortů virového původu. Virus je všeobecně rozšířený a vyvolává latentní infekci, která může opětovně přerůst v onemocnění. Z toho plyne, že kterákoliv kráva s pozitivním titrem IBR může být přenašečem viru. Virus se může prostřednictvím bílých krvinek dostat do placenty a během 2 týdnů až 4 měsíců vyvolá zánět placenty. Poté může infikovat plod a během 24 hodin způsobit jeho odúmrť.
I když v současné době se klinická infekce IBR v zemích, kde onemocnění ještě nebylo z chovů eradikováno a které nejsou IBR prosté,
příliš často nevyskytuje. Pozorujeme spíše její chronické formy. Dlouhodobé dopady tohoto onemocnění vyvolávají v chovech problémy,
jako je snížení produkce mléka, neplodnost a pneumonie.
JAK DIAGNOSTIKOVAT IBR?
Aktivní infekce se diagnostikuje přímým průkazem viru metodou PCR nebo fluorescenčním testem na průkaz protilátek v očních nebo nazálních sekretech. Latentní infekci je možné diagnostikovat sérologickým vyšetřením krevních vzorků.
Velmi užitečným způsobem zjišťování statutu IBR v chovu je měření titrů protilátek nebo provedení PCR vyšetření na zjištění přítomnosti viru v bazénových vzorcích mléka. Negativní výsledek testu bazénového vzorku mléka však nutně neznamená, že v chovu se IBR nevyskytuje, neboť až 20 % mléčných chovů mohlo být latentně infikováno ještě před zjištěním pozitivního výsledku v bazénovém vzorku mléka. Pro potvrzení, že chov je prostý IBR, je proto nutné testovat vzorky krve.
Nekomplikované infekce BHV-1 je možné diagnostikovat podle charakteristických příznaků a lézí. Vzhledem k proměnlivé závažnosti onemocnění je však vhodné odlišit BHV-1 od jiných virových infekcí metodou izolace viru. Vzorky je třeba odebírat hned zpočátku onemocnění a diagnózu je možné stanovit během 2 až 3 dnů. Jako potvrzení diagnózy může sloužit také zvýšení titru protilátek v séru. V případě abortu však není možné sledovat postupné zvyšování titrů protilátek, neboť infekce už v chovu probíhala delší dobu před abortem a titry jsou již maximální.
Abort v důsledku infekce BHV-1 je možné diagnostikovat na základě charakteristických lézí a průkazu viru ve tkáních pomocí PCR, izolace viru, imunoperoxidázového testu nebo fluorescenčním barvením protilátek. Při stanovení diagnózy může také pomoci zjištění makroskopických a mikroskopických lézí krátce po úhynu. Metodami PCR lze identifikovat antigen v nejrůznějších tkáních nebo exsudátech.
MOŽNOSTI KONTROLY IBR
Stáda je možné chránit vakcinací a dodržováním opatření biosekurity s cílem zabránit zavlečení viru do stáda.
Eliminaci viru z uzavřeného stáda je možné zajistit testováním a vakcinací. Udržení chovu bez IBR však vyžaduje zavedení důsledných opatření biosekurity a jejich dodržování, včetně vakcinace a karantény nově zakoupených zvířat s neznámým statutem.
Prevence vzniku ,,transportní horečky“, která se anglicky označuje termínem shipping fever pneumonia, by se měla zaměřit na redukci stresových faktorů, které přispívají k rozvoji onemocnění. Skot by měl být neprodleně po transportu (přesunu, nákupu…) rozdělen do skupin a nová zvířata by neměla být zařazována do již zavedených skupin. Pokud je to možné, nemělo by docházet k míchání skotu z různých zdrojů. Doba přepravy by měla být co nejkratší a během delší přepravy by měl být pro zvířata zajištěn odpočinek a přístup ke krmivu a vodě.
V řadě západoevropských zemí se podařilo virus BHV-1 z domácích populací skotu eradikovat, v dalších zemích o eradikaci usilují. Virus je možné eradikovat kombinováním sérologického dohledu s brakací reagujících jedinců, dodržováním biosekurity a vakcinací.